Hervás

 31. srpna nastal ten den, konečně jsme vyrazili na výlet. Opustit město a nahlédnout i "za kopec". Těšili jsme se, připravovali jsme se co to dalo (řízky, bagety, ovoce...jako češi v zahraničí), hledal jsem informace snad úplně všude, ale i tak jsme vyrazili lehce na slepo, protože Španělsko nezná pojem "turistická mapa" a to co běžný čech vyčte z mapy.cz během minuty, tady je nutné hledat hodiny až dny. Hlavním vodítkem byl pro mě wikiloc což je mimochodem perfektní server a nevím co bych bez něj zjistil.

Výběr padl na Hervás, malebné městečko ,95km na jih od Salamanky, ležící uprostřed pohoří Sierra de Béjar, která je součástí většího horského pásma. Městečko má asi 4000 obyvatel a již leží a autonomní oblasti Extremadura, která se vyznačuje vinicemi a je obecně dost závislá na zemědělství. Je to jedna z nejchudších oblasí, ale překvapil mě údaj, že 53% příjmů činí cestovní ruch. Nemají moře a jediná informace o jejich horách je fakt jen na "mapě". Propagace skoro nulová, značené cesty taktéž, o nějakých turistických centrech nemluvě.

Pohoří Sierra de Béjar by se charakterem dalo přirovnat k "Západným Tatrám - Roháčům", úrovní služeb už příliš ne. To nemusí být vysloveně špatně, vidět tradiční život je obecně lepší  než komerční Špindl. Výběr destinace byl také ovlivněný tím, že do něj zajíždí jeden z velkých autobusových dopravců ALSA. Na tu se dá alespoň spolehnout a jezdí i o víkendech. Háček byl, že jsme měli na výběr jestli jet v sobotu v 10 ráno do jiného 10km blízkého městečka Baños de Montemayor, nebo až ve dvě přímo do Hervásu. Byla pěkná sobota, u druhého městečka leží velká přehrada, tak jsme zvolili první možnost...

Autobus jedoucí do Seville nás po lehce křivolaké cestě vysadil na čas v Baños. Dýchla na nás pohoda španělského venkova a vyrazili jsme do informačního centra získat nějaké mapy, které na internetu nejsou. Překvapením bylo, že v informačním centru turistické mapy neměli, měli jen jakousi srandovní barevnou mapu jedné místní špatně značené stezky. Nevadí, mám v mobilu MapsWithMe a locuse, něco z toho vyčíst jde, tak jsme se vydali na cestu.

Ukázka mapy, kterou jsme dostali v infocentru, označenou jako "turistická mapa". Opravdu tam chybělo i měřítko, vrstevnice nebo aspoň označení severu...

Městečko Baños de Montemayor. Měli tam zrovna nějaký místní svátek kohosi svatého, tak občas byla slyšet i hudba nebo zvony.

Cestou jsme si uvědomili, že mikiny pro sichr sebou jsou jen zbytečná zátěž, slunce pražilo pořádně a teploty se rozhodně nepřibližovaly horskému reliéfu. Krajina podle toho vypadala, typicky španělská. Není ošklivá, jen je stejná na 90% vnitrozemí. Cestou nás navíc "doprovázela" severo-jižní dálnice do Seville a Cádizu.

Po necelých dvou kilometrech chůze mezi vinicemi se nám otevírá údolí s viditelně odpuštěnou přehradou Embalse de Baños.

Přehrada je čistá, ale hladina je fakt hodně nízko.

 Cesta podél přehrady byla prašná a bohužel skoro bez stínu. Občas se otvíraly pěkné výhledy.

 V druhé půlce přehrady přišlo překvapení v podobě osamělé krávy na cestě, ještě vedle vlajky Extremadury. Počkali jsme raději chvíli než odejde a pokračovali v cestě. 

Po cestě jsme zjistili, že je součástí nechráněného stáda pasoucího se na břehu přehrady. Žádný plot, ohradník, nic a součástí stáda byl býk jak dodávka. A díval se na nás jak na toreadora. To byl důvod zrychlit krok, zakrýt červené barvy a zmizet. Takových stád tam bylo několik, i s býkem, takže šlo o to to rychle projít a zmizet jim z dohledu. Španělé to očividně moc neřeší, naštěstí dobytku jsme taky byli fuk. 

Vyfotil jsem je alespoň se zoomem.

Zbytek dobytka byl spatřen pod hrází, přímo u vody. Ten rozprašovač vody je velmi zajímavá věc.

 Pohled z hráze celkově

A ještě jeden pohled k menší přehradě na jihu.

 Po přechodu hráze bylo jasné, že další setkání s býky není lepší riskovat, takže zbývající 3 kilometry do městečka Hervás jsme došli po silnici, kde to navzdory autům, vypadalo nejbezpečněji. Vedro stále gradovalo, chodník nebyl ani i docela hluboko v obci a už jsme se fakt těšili do cíle, no čekal jsem tu cestu teda lepší, už jsem věděl, že lepší bylo jet přímo do Hervásu později. 

Po příchodu do centra Hervásu už bylo lépe, úzké uličky zajišťovaly dostatek stínu a už kolem nás nejezdila auta. Hervás moc mapových podkladů v offline mapách nemá, ale i tak jsme naši ubytovnu našli docela v pohodě. Překvapením bylo, o jakou jde budovu. Bylo to přestavěné bývalé nádraží.

Naše ubytovna, kdo by to byl řekl

A z druhé strany, kolik ubytoven, má vlastní rampu... 

A kolejiště...

Ubytování  proběhlo bez problémů, i když jsme byli ohlášeni na pátou a přišli kolem třetí. Býci, vedro a nevábná silnice nás trochu popohnali. Pokoj byl dokonce se dvěma palandami a byl přistavěný nad společenskou místnost s recepcí a jídelnou, takže jsme věděli o všem co se dole děje. Když jsem byl dole uložit nějaké potraviny do ledničky, tak na mě jeden Španěl dokonce křiknul "Pilsner", tak přece o nás něco vědí. Většina lidí v ubytovně byli však jen návštěvy majitelů, ubytovaných bylo pramálo.

Pohled na Hervás od ubytovny-nádraží. 

Průzkum města ukázal, že město je velmi sympatické a příjemné. Měl jsem však pocit, že jsme tam byli jediní turisté. Městu dominuje kostel svaté Marie. Pomyslně i dělí město na katolickou a židovskou část. Židovská čtvrť je skutečně tradiční, nezměněná pěkných pár století a plná spousty skrytých zákoutí. Více asi napoví fotky:

Celkový pohled na Hervás

Hlavní náměstí

Uličky

Již nepoužívaný železniční viadukt, jde o bývalou trať Salamanca - Béjar - Plasencia

Hervás je skutečně obklopený horami

Další les uliček a střech

V dálce je vidět i přehrada

Hřebeny Sierra de Béjar a ten skalnatý, špičatější vprostřed-vpravo je Pinajarro 2102 m.n.m. (každý server to ukazuje jinak)

Pinajarro detailně, příroda tu má co nabídnout

Skoro-vstup do židovské čtvrti

Židovská čtvrť

Cedulky také napovídají

Něco hebrejsky

A zas Hervás

Krkolomné uličky židovskou čtvrtí

fofrkára

Hervás má i pěkný park, ale byl trochu vyschlý, očividně jim tam také dlouho nepršelo.

Druhý den byl vyhrazen nějakému výletu do hor. Opět tu podle kreslených map prvního typu, byla cesta prakticky jen jedna. Ještě jsme posnídali, dokonce sami, a ještě kvůli nám byl majitel ráno koupit Churros (jen, protože jsem to ze srandy zmínil den před tím, měli to na stránkách, tak jsem to bral jako jistotu) a pomalu se chystali pryč. Bylo překvapením, že ostatním (moc jich tam nebylo) začínaly budíky zvonit v 10. Asi se nikam moc nechystali. Ona i snídaně od 9 je na místo, kde by měli teoreticky nocovat horalé docela pozdě, ale když je v ceně, proč nepočkat a času bylo dost.

Cesta přímo kolem železničního viaduktu nás vedla do hor, těšili jsme se na stíny lesů, ale těch bylo po cestě asi 50%. Na druhou stranu se pak začínaly otevírat i nějaké ty výhledy.

Tady už se s vlakem nepočítá...

Poslední pohled na Hervás, se železničním viaduktem. Připomíná mi ten na Semmeringu v Praze.

Cesta do hor, sem tam stín, sem tam ne.

Problémem bylo, že cesta byla normálně přístupná pro auta a místní toho docela využívali. Klid hor to docela narušovalo.

Už se pomalu otevírá nějaká ta scenérie

Po nějakých čtyřech kilometrech jsme došli k parkovišti u hydroelektrárny, kde autům cesta končí. Důvodem bylo blízké "přírodní koupaliště" jako tomu říkají (spíše hluboké tůně) Charcas Verdes. 

Voda teče z vysoko položeného kanálu do hydroelektrárny

Charcas verdes, oblíbený cíl rodin s dětmi

Jak jsme tam seděli, tak se postupně objevovali další turisté, dokonce i rodina s dvěma již mokrými psi. Bylo tam čím dál rušněji tak jsme odešli. Vedro bylo útrpné, batohy těžké, nohy odřené, tak jsme nakonec šli zpátky do Hervásu na pivo. Ona cesta vedla už bohužel jen o něco dál k jakýmsi menším vodopádům. Očekával jsem trochu lepší informace aspoň získané v tom městě, bloudit ve španělské pustině by také nebylo to pravé. Je to škoda, kdyby tam vybudovali kvalitní síť turistických stezek, určitě by se tam našlo dost cílů kam jít. Na hřeben nakonec fakt nevedla žádná turistická cesta, jen jeden jakýsi protipožární průsek mezi stromy a na to jsme moc vybavení nebyli.

Co bylo překvapením, že i když byla asi jedna hodina odpoledne, tak teprve tehdy jsme začínali potkávat větší množství turistů vyrážejících na výlet. U nás v takových horách neobvyklé, ale oni těch cest stejně moc na výběr neměli, tak se můžou aspoň vycachtat v Charcas Verdes. 

Cestou dolů jsme měli další zvířecí komplikaci, když na cestě ležel obrovský pes, ve stínu hezky napříč silnicí. Čekali jsme jestli někdy dorazí i jeho pán, pes stihl uhnout projíždějícímu autu a pak přišel...ale ne pán, ale další o něco menší pes. Oba ožili a vydali se k nám. Vesele oddechovali a vrtěli ocasem a my jsme je nezajímali, spíš řízky co jsem měl v batohu. Tak jsem je odvedl trochu dál, jeden se ještě rozvalil na silnici a nechal podrbat a pak asi šli dál. Byli to pěkní ovčáčtí psi a později jsme viděli i stádo koz, ke kterému asi patřili.

Ve městě jsme sledovali pomalý španělský nedělní život a hledali hospodu. Nevýhodou malého města byl malý výběr a občas přemrštěné ceny. Když jsme našli místo s docela velkým výběrem jídla, tak zas pro změnu řekli, že kuchyně je zavřená a mají jen pizzu a nějaký sandwich (pravděpodobně vše z mrazáku). 

Večer jsme se vrátili rádi do Salamanky a konstatovali, že v případě přírodní turistiky to nebude ve Španělsku tak jednoduché vybrat vhodné místo jako v Česku.