Od návratu z Portugalska už se toho příliš nestalo, chození do práce časově vytěžuje a diplomka stále víc klepe na dveře. Takže naší velkou cestou byla cesta na otočku domů. Letenky jsme měli koupené ještě z doby, kdy jsme mysleli, že v Salamance budeme bez stipendia a za velmi výhodných 25 euro + 25 euro kufr. Letěli jsme z Barcelony, resp. z Girony, což je městečko asi 90 km od Barcelony, ale místní letiště využívá názvu obou měst.
Nákup jízdenek do Barcelony proběhl hodně dopředu, ale i tak nebylo možné koupit jízdenku Salamanca - Barcelona (asi vyprodaný kontingent), ale bylo potřeba koupit Valladolid - Barcelona a Salamanca - Valladolid na Trenhotel. I tak nás jízdenka vyšla asi na 32 euro, což za 850 km dlouhou cestu není špatná cena (při menší poptávce jde celou cestu absolvovat i za 25 euro).
Vydali jsme se do Barcelony o den dřív. Jedinou jistou možností byl opět noční Trenhotel, ten samý, kterým jsme v 5 ráno přijeli z Coimbry, tak nyní jsme do něj v 5 ráno nastoupili v Salamance a přesunuli se do Valladolidu. Ještě po Trenhotelu jel takový místní rychlík, který má příznačnou kategorii Media-distancia, ale zbývalo by na přestup asi 10 minut a je 2x dražší. Turistická třída v nočních vlacích patří mezi nejlevnější ve Španělsku v poměru k ujetým kilometrů, je to dáno asi těmi nepohodlnými sedačkami, jízdní dobou a denní dobou kdy jezdí.
Cesta na nádraží proběhla s lehkými kufry bez problémů. Teplota už se ale blížila víc a víc k nule, tak jsme šli rozhodně rychleji než bychom šli normálně. Viděli jsme cestou i kohosi spícího před vchodem jednoho domu a zaházeného vším možným i nemožným. Na nádraží nás čekalo překvapivě hodně a hlavně studenti. Došlo ke komické situaci, kdy projíždějící nákladní vlak vyhnal skoro všechny z čekárny, protože si mysleli, že už jede Trenhotel.. Trenhotel však přijel včas a už jsme neměli takový problém najít náš vagón a místo. Vlak objel jeden oblouk a opustili jsme Salamanku do tmavé španělské pustiny. Před Valladolidem nás čekalo skoro půlhodinové čekání v Medina del Campo. Zde dochází k výměnám přímých vozů nočních vlaků mezi směry z Lisabonu, Galície, Madridu a francouzského Hendaye. Též se tu najíždí na elektrifikovanou trať, tak přišel na řadu i přepřah. Po železničních škatulatech jsme chytli asi desetiminutové zpoždění, ale vzhledem k hodinovému čekání ve Valladolidu to ani tak nevadilo.
Po příjezdu do Valladolidu bylo znát, že jsme na důležitější trati než v Salamance. Začíná zde vysokorychlostní trať do Madridu, která je součástí hlavní tratě z Madridu do Galície. Nádraží bylo o poznání vybavenější než v Salamance, jen v ranních hodinách bylo vše zavřené. Čekalo tu i několik vysokorychlostních vlaků jako kategorie AVANT do Madridu, který je reprezentován jejich verzí Pendolina. Venku byla ukrutná kosa, takže jsem si více míst moc nevšímal. Překvapivě v čekárně byla zima prakticky stejná jako venku, tak jsme nepohrdli otevřenou nádražní kavárnou. Díky většímu cappuccinu čekání uběhlo docela rychle. Překvapení nastalo, když jsme chtěli jít na nástupiště a na odjezdové tabuli svítila nástupiště od všech vlaků, kromě toho našeho. U Barcelony stále jen pomlčka. Nervozních bylo čím dál víc a nakonec nás nějaký zřízenec poslal na kolej 4A, která byla úplně mimo zbytek nástupišť, kde už na nás čekala jednotka 120 od Alstomu se svítící destinací BARCELONA - SANTS.
Posezení v jednotce bylo o poznání příjemnější než ve starých vagónkách Trenhotelu, dokonce jsme měli stoleček a sluchátka k poslechu jedné rádiové stanice, kde někdo něco mlel a nic nehráli. Cesta na zbylých 750km mohla začít.
 |
| Krajina území Rioja |
 |
| Při průjezdu nějakou stanicí jsme míjeli opravdu muzejní jednotku |
Až do Burgosu jel vlak hodně slušně zaplněný, pak většina lidí vystoupila, tak jsme aspoň měli dost místa u stolečku. Do Burgosu jsme přijeli za neskutečné mlhy, takže jsme z tohoto historického města neviděli ani to málo, co jsme mohli. Průjezd horským úsekem k Miranda del Ebro už byl za jasnějšího počasí a začali jsme projíždět malebnou Riojou, domovinou vína. Až do Zaragozy nejde o vysokorychlostní trať, většinu cesty jsme se drželi kolem těch 140km/h, někdy jsme zpomalovali i na osmdesátku. Všechno se změnilo od Zaragozy, kde (krom toho, že se vlak opět zaplnil) jsme najeli na vysokorychlostní širokorozchodný úsek a jednotka 120 mohla naplno využít svou maximální rychlost 250km/h. Patřili jsme mezi pomalejší, protože vysokorychlostní vlaky AVE tu jezdí 350km/h (ale po jiné, normálně rozchodné) trati. Sice zbývalo do cíle 300 kilometrů, cesta však uběhla jako nic a už jsme kolem druhé hodiny odpolední vystupovali v podzemí stanice Barcelona - SANTS
Na barcelonském hlavním nádraží nebylo možné koupit celodenní jízdenku jinde než v metru, takže to znamenalo s kufry vlézt do spleti vestibulů nepříliš bezbariérového systému metra. Po nákupu jízdenky jsme ji teda využili a proplétali se dlouhou spletí chodeb a eskalátorů do metra, abychom ujeli dvě stanice a zas spletitým bludištěm lezli ven. Vystoupili jsme na Plaza Espanya, kde na nás dýchla atmosféra velkoměsta. Osmiproudové silnice do všech směrů, obrovské budovy a davy lidí připomínaly, že jsme v pořádné metropoli. Najít hostel nebyl problém, horší bylo, že nás ubytovali ve čtvrtém patře a neměli výtah, takže jsme museli vytáhnout kufry ručně nahoru. To jsme tehdy byli docela rádi, že se nestěhujeme domů natrvalo, protože bychom tam ty kufry po starém schodišti širokém pro jednoho člověka zaručeně nevytáhli.
 |
| První pohled na Barcelonu po dlouhé cestě, aneb venku z metra: Plaza Espanya, v pozadí býčí aréna |
 |
| Druhý pohled od Plaza Espanya je k paláci Montjuic. Pod těmi 4 sloupy je ona slavná magická fontána |
Po vyložení zavazadel následovala cesta do víru velkoměsta. První tradiční cesta vedla rovnou do KFC na Plaza Catalunya. Svoboda celodenní jízdenky má své kouzlo :-) (ale pozor v Barceloně neplatí 24h, ale do půlnoci). Při výstupu nás ohromilo obrovské množství černošského obyvatelstva s hadrovými pytli, ve kterém měli pravděpodobně oblečení a věci denní potřeby. Seděli v placené části vestibulu na zemi, zabírali většinu průchodu a hrozně zapáchali. Někde mezi barcelonskou univerzitou a katalánskou "národní" bankou se krčel nenápadný fast-food s vybledlým nápisem KFC. Jako vždy, zatímco McDonald na sebe všude upozorňuje, tak na celém Plaza Catalunya a ani v metru nebylo jediné šipky. Na Barcelonu sice nemáme ani den, ale protože jsme tu strávili část velikonočního týdne loni, tak nebyla velká motivace spěchat a lepší bylo pořádně se najíst.
Dalším cílem bylo podívat se do Gaudího parku, na fotkách vypadal pěkně, je trochu z ruky, tak jsme ho loni neviděli. Po dlouhé cestě metrem a proplétáním se rušnými ulicemi jsme došli k jedné s barcelonských specialit: Venkovním eskalátorům. Vždycky jsem si takové eskalátory představoval u zastávky Jablonec nad Nisou - centrum, kde je opravdu problém sejít dolů k autobusáku, ale jak by se eskalátory obsluhovaly v zimě, to netuším. V Barceloně takové problémy očividně neřeší. Nahoře jsme byli nepříjemně překvapeni, že Gaudího parku se nejen platí vstupné, ale jsou tam obrovské fronty. Vyfotil jsem si tedy něco z venku a naskočili jsme do projíždějícího minibusu, který nás zavezl rychle zpět k metru. Zajeli jsme tedy metrem dolů k moři. Po výstupu ze stanice Drassanes člověka ohromí dvě věci. Prvně nikdy nespící Rambla, což je dlouhá tržní ulice plná suvenýrů a jiných stánků a pak obrovský pomník Kryštofa Columba hledícího k moři. Z moře toho tu tolik vidět není, protože tam kotví velké množství lodí a trochu kazí výhled.
 |
| Eskalátory v ulici ke Gaudího parku, dolů bych to jít nechtěl |
 |
| Pohled na Barcelonu z eskalátoru |
 |
| Gaudího park je schovaný za zdí a i počet zaparkovaných aut napovídá, že je plno |
 |
| Náhled dovnitř |
 |
| Fronta |
 |
| Columbus |
 |
| Konec Rambly |
 |
| Lanovka nad mořem se stanicí na věži...za pouhých 18 eur, no kdo by odolal... |
 |
| Columbus od moře, slunce, ale moc nepřálo |
Jali jsme se tedy na moře podívat z jiné perspektivy a šli na lanovku do parku Montjuic (lanovka se jmenuje Funicular de Montjuic). Tato lanovka připomínající velmi lanovku na Petřín tu je součástí systému metra, takže na ni platí celodenní jízdenka a jezdí v desetiminutových intervalech celý den. Po výstupu k nám hned dojel autobus a my se vyvezli až k hradu Montjuic, odkud se odkryl famózní výhled na moře i Barcelonu jako takovou. Hlavně pohled na obrovská kontejnerová překladiště působil jako vidět Transport Tycoon živě. Navíc na tom kopci vybudovali moc pěkný park, kde byl klid a dalo se postupně jít "po hraně" a otevírat si tím další výhledy.
 |
| Město ve městě....vzpomínka na Logistiku TEU40, TEU20.... |
 |
| Wizzair lítá na klasické letiště El Prat, Ryanair bohužel ne |
 |
| Překladiště se rozsvěcí... |
 |
| Barceloooona |
Po dostatečném nabažení jsme se přesunuli autobusem k poslednímu cíli: Magické fontáně Montjuic. Tato fontána v určité dny vytváří různé vodní obrazce a hraje všemi barvami, to vše za doprovodu hudby včetně Mercuryho Barcelony. Na internetu bylo, že ve čtvrtek v sedm večer hraje, tak jsme napjatě čekali. Postupně přicházeli další turisté a sledovali vypnutou temnou fontánu. Čekáme do sedmi, sedmi pěti, čtvrt na osm a až skoro v půl osmé nás napadne fontánu obejít jestli tam není nějaká cedule. No co čert nechtěl, na ceduli stálo, že se hraje jen v pátek a sobotu, takže opět smůla a zas jsme to propásli. Po nezdaru jsme odešli na hostel, protože ačkoli přes den bylo 22 stupňů, po setmění začala být pořádná zima.
 |
| Palác Montjuic po setmění, to dole je vodopád |
 |
| Světla nad palácem se rozsvítila, fontána (to vpravo) bohužel ne |
Ráno nám již neplatila celodenní jízdenka, vyšli jsme dostatečně brzy, abychom na nádraží pěšky došli, stihli koupit jízdenky a ještě se na nádraží nasnídat. Naším překvapením bylo, že hlavně díky lehkým kufrům, jsme na nádraží byli snad rychleji než metrem a možná i s vypětím menšího množství sil, protože jsme nepřekonávali žádná schodiště. U nádraží jsme obešli obrovské parkoviště motorek (motorkou na vlak a k vlaku musí být hodně příjemný způsob dojíždění, pokud máme jistotu, že tu motorku uvidíme i odpoledne po návratu) a jali se hledat nákup jízdenek. Naše letiště se nachází v Gironě, která je vzdálená asi jako Plzeň od Prahy a bylo potřeba sehnat jízdenky. Šli jsme k automatu RENFE, abychom zjistili, že tam šlo koupit jen jízdenky na rychlovlaky, které sice do Girony jezdí (dokonce 3x rychleji než osobáky), ale nevím proč bych za to chtěl platit 15 nebo v horším případě dokonce 37 euro. Po delším běhání po nádraží a otázce na informacích přišlo zjištění, že pokladny a automaty a vlastně všechno se tu dělí na ty pro dálkovou dopravu a ty pro regionální dopravu. I regionální vlaky měly své automaty, takže se nám povedlo sehnat jízdenku za vytoužených 7,85€, sic za cestu 1h32min místo půlhodiny. Pak přišla na řadu snídaně v McDonaldu. Tehdy jsme si uvědomili, že je 1.11., protože se tam začali objevovat Halloweensky oblečení lidé a jeden hoch měl dokonce šátek přes pusu a vydařenou maketu nějakého samopalu. Jít takhle na hlavní nádraží je celkem odvaha, nevím jestli by ho v USA neodpráskli rovnou u vchodu.
Cesta do Girony proběhla celkem v klidu, jen vlak si držel permanentní zaplnění. Osobáky tu jezdí opravdu dlouhé relace, tenhle končil až ve francouzském Cerbére. V Gironě jsme měli spoustu času. Autobus na letiště odjíždí od nádraží každou hodinu, tak jsme se rozhodli naobědvat. Další fastfood byl už na můj žaludek příliš, tak jsme šli trochu do města, jestli najdeme něco normálního. Na jednom náměstíčku s dětským hřištěm jsme objevili otevřnou příjemně vypadající restauraci. Zapadli jsme do ni a i jídla z jídelního lístku vypadala sympaticky. Bohužel se zase potvrdilo, že Španělé umí leda tak ryby, protože maso chutnalo jak gumová podrážka. Jak krutý trest za nestravování se ve fast-foodech. Po další neveselé zkušenosti jsme se raději přesunuli k nádraží a odjeli autobusem na letiště. Cestou jsme ještě stihli potkat nějaké Čechy, první po 4 měsících.
Letiště Girona je opravdu malé a dle letových řádů sem lítá jen a pouze Ryanair. V kombinaci s jízdenkou na vlak za 7,85€ to není špatný způsob jak se levně do Barcelony dostat. Překvapením za kontrolní branou bylo, že v ní je McDonald. Tak jsme si dali ještě předodletovou sváču. Vycvičeni z lítá Ryanairem jsme pravidelně kontrolovali odletové tabule do prvního momentu, kdy vyskočí číslo Gate. Podle obsazenosti jiných Gate jsme se pohybovali po strategických místech až jsme se dočkali a povedlo se nám, že jsme poprvé stáli u Gate jako první. Byl to zajímavý pocit vstupovat jako první do letadla a mít před sebou naprosto prázdné sedačky. Cestou nám samozřejmě nabízeli všechno možné včetně kalendáře letušek Ryanairu v bikinách, ale za tu cenu, co bychom chtěli. Ryanair očividně letové řády hodně nadsazuje a do Katowic jsme dosedli skoro s půlhodinovým předstihem.
O ČR asi není příliš co psát, snad jen mne cestou domů překvapila rekonstrukce stanice Ústí nad Orlicí, která vytvořila ve zpoždění všech vlaků rošádu a plánovaný přestup z EC Praha na Ex Detvan v Pardubicích krapet nevyšel. Naskočil jsem do projíždějícího také zpožděného rychlíku Bouzov, jehož průvodčí mi chtěla v Kolíně zajistit přestup, na který jsem měl 4 minuty a rychlík byl zpožděný 10 minut. Bohužel však dispečerovi řekla, že jedu do Trutnova místo Turnova, tak jistota přestupu se pomalu vytrácela. Po opravě stejně dispečer řekl, že osobák čekat nebude. Jaké překvapení bylo, když tam ten osobák stále stál a stál ještě dalších 5 minut z bůhvíjakého důvodu.
Ve středu před odletem jsem ještě udělal krátkou otočku z Prahy do HK a pak do Pardubic na Leoše a hurá do Prahy na letiště. AirportExpress z hlavního nádraží by mohli v některé hodiny posílit jedním autobusem navíc, celou tu půl hodinu šlo o dost slušnou mačkanici. Letiště Václava Havla pro mne ale bylo zklamáním. Jednak zrušili KFC, druhak ceny všeho ostatního snad kromě McDonaldu jsou opravdu příšerné. Ti obchodníci vážně nemají žádnou soudnost. Odbavení k odletu bylo trochu komické, protože jsme nějak netušili, že nemáme na displeji vyhlížet číslo přepážky, ale že ho máme napsané na letence. První změna oproti nízkonákladovce: Žádná fronta. Na letence byla napsaná i Gate, vlastně nebylo vůbec kam spěchat, žádné mačkání ani hnaní se do letadla kvůli místu, o nástupu tunelem místo pěší chůze venkem nemluvě. Člověk si připadal, že cestuje jako člověk.
Interiér malého Airbusu A320 se od nízkonákladovek lišil asi jen trochu větším místem na nohy. Příjemné bylo podávání bagety se švýcarským sýrem. Let do Ženevy bohužel není dost dlouhý na to, aby nám dali pořádné jídlo. Nápoj dle vlastního výběru a čokoládička také potěšil. Na druhou stranu, kdyby neměli zrovna dost výhodnou akci na letenky, tak se mi vyplatí letět nízkonákladovkou a v DUTY-FREE si tyhle věci dokoupit do letadla.
 |
| Přistávání v Ženevě |
V Ženevě jsme měli asi tři čtvrtě hodiny na přestup. Stihli jsme to ale tak akorát, protože jsme museli projít neskutečně dlouhým systémem koridorů, eskalátorů a jezdících chodníků. Všude kolem reklamy na hodinky a drahá auta a na závěr nás eskalátor vyplivl přímo doprostřed velkého obchodu luxusního zboží. Ženeva je asi připravena na honosnou klientelu. Další let byl tím samým tipem letadla a docela mě překvapilo, že nás k ranveji vezl autobus. Holt kapacity letiště byly vyčerpány. Druhý let provázel ten samý servis včetně toho samého jídla jako ten první. Začínal jsem být švýcarskými bagetami přesycený. Zkusil jsem si ale při roznášce pití říct o džus i čaj zároveň a dostal jsem to. To mě potěšilo, že na cestujících nešetří :-)
Po příletu do Madridu a obligátnímu vyzvednutí zavazadel už zbývalo jen najít náš autobus. Velkým překvapením bylo, že jsme nepřiletěli jako běžně na terminál 1, kam lítají nízkonákladovky, ale na terminál 2. Autobus bohužel odjížděl z terminálu 1, tak nás čekala skoro kilomterová procházka dlouhým koridorem letištní haly. Najít autobus do Salamanky už nebyl problém, dokonce menší než najít místo mimo duty-free zónu, kde se dá koupit něco k pití. Cesta do Salamanky nocí posledním autobusem už byla hračka, vyčerpáním už jsme stejně cestu moc nevnímali.