Je tomu víc než rok, co jsme s Jančou našli pracovní stáž v Salamance a tedy i důvod se do království Španělského opět vrátit. V pátek nastal ten očekávaný den a vydali jsme se na cestu. Nabídka cenově dostupných letů do Španělska je docela mizerná, takže jsme volili celkem extrémní řešení, což bylo letět z Budapešti. Pro mě to znamenalo vyjet právě známým vlakem EN 477 Metropol (který jsme již jednou pro cestu do Budapešti použili) z Prahy, podle jízdního řádů, o půl noci a jednu minutu. Jenže první šok přišel ještě před odjezdem, vlak v Německu, kvůli následkům nedávných povodní stále nabíral zpoždění. Výsledkem bylo na příjezdu celkem 84 minut zpoždění a na odjezdu něco málo přes hodinu. Po odjezdu z Prahy už cesta probíhala hladce, zpoždění se snižovalo, v Břeclavi přistoupila Janča a někdy kolem deváté hodiny ranní jsme konečně dorazili na Budapešťské nádraží Keleti.
Ti kdo byli na výletě v Budapešti v březnu určitě pamatují, místní hrozné prostředí způsobené stavebními pracemi. Tak vězte, že nyní je to tam ještě horší ! Došlo to tak daleko, že zavřeli přední hlavní východ z nádraží, což byl také jediný, který jsme bezpečně znali. Nějaké směrové šipky k náhradním východům samozřejmě nikde nebyly, tak jsme čtvrt hodinu běhali po nádraží a hledali východ ven, To se nakonec povedlo, ale na opačné straně nádraží, než je metro, takže bylo nutné ještě nádraží obejít přes staveniště.
V další fázi cesty, jsme se přesvědčili, že spojení nádraží Keleti a letiště rozhodně není pro Budapešť prioritou. Vlastně jediní, kdo se snaží, jsou taxikáři, kteří vás po výstupu z vlaku okamžitě lákají. Jakákoli informace o dopravě na letiště. Jinak cesta na letiště znamenala sjet do metra, dojet na Deak Ferenc Tér, přestoupit na starou M3 a dojet opravdu historickými sovětskými soupravami až na konečnou, kde byla první zmínka o letišti, protože z ní odjíždí letištní autobus 200E. Cestující z nádraží Nyugati, kam však české vlaky nezajíždí, to mají o něco jednodušší, protože z něj jezdí vlaky, které zastavují na zastávce poblíž letiště, kde mohou přestoupit na zmíněnou 200E. Cesta autobusem po děravých záplatovaných silnicích napovídala, že ani silniční pojení na letiště není pro Budapešť vysoko na hodnotovém žebříčku. Suma sumárum, cesta na letiště z nádraží trvala skoro hodinu a půl, včetně nákupu přestupní jízdenky (530HUF) a manipulace s kufry po schodištích (ne všude jsou eskalátory nebo výtahy).
Od příjezdu na letiště do začátku odbavení jsme měli asi 3 a půl hodiny. Rezervní čas pro všechny případy a klid na duši. S velkými kufry toho člověk moc dělat nemůže, tak jsme prostě čekali. Zkoušel jsem hledat místní wi-fi a to mě zabavilo na docela dlouho. V Budapešti na letišti je totiž všude jakási bud.wi-fi free nebo tak nějak, připojit se na ni není problém, s procházením internetu už jo. Mobil či PC hlásí jednu chybu za druhou a jen jednou a to z mobilu na záchodě, se mi povedlo na chvíli se připojit a využít internet, bohužel e-mail se odeslat nepovedlo. Po odbavení kufrů a průchodu bezpečnostními přepážkami se mi však povedlo se napíchnout na wi-fi nějakého premium-card klubu a e-mail konečně odeslat. Samotný odlet byl také zajímavý. U odbavení kufrů všem co letěli do Madridu napsala paní na letenku A16 jako číslo GATE, jenže později se ukázalo, že do Madridu letíme z A9, to už před GATE byla fronta jak na nové iPhony. O 5 minut před námi a z vedlejšího gatu byl odlet také do Madridu a to španělské společnosti Iberia. Člověk chtě-nechtě musel sledovat rozdíly mezi naším nízkonákladovým Wizzairem a klasickou aerolinkou. První rozdíl byl ten, že tam stojíme frontu jak na banány, zatímco Iberia odbavovala o půl hodiny dřív, měli přistavené letadlo i připojený průchozí tunýlek. Lidé letící Iberií normálně přicházeli, ukázali letenku a nastoupili do letadla, my čekali co bude. Pak naši frontu začali pouštět dál, ale ne do letadla, ale do přistaveného autobusu. Nástupní tunýlek se nekoná. V autobuse jsme stáli namačkaní jako dobytek dalších minimálně 20 minut, než někdo nastoupil a odvezl nás k letadlu na odvrácené straně letiště. Samozřejmě začalo pršet, tak při přestupu z autobusu do letadla jsme trochu zmokli. Sedačky si každý, kdo si nepřiplatil, musel obsadit svou rychlostí a nakonec jsme ještě přes hodinu čekali na odlet, z blíže nespecifikovaných důvodů. Celkově bylo vidět, že cestující klasickou aerolinkou budou mít postaráno o vyšší komfort cesty, ale obávám se, že za dvojnásobnou cenu. Jestli si kvůli třem a půl hodinám tolik připlácet, záleží na každém jedinci.
Do Madridu jsme dorazili asi ve čtvrt na devět, takže se pilotovi povedlo zkrátit let asi o půl hodiny. Na zavazadla jsme si počkali snad dobrou půl hodinu, takže jsme měli asi čtvrt hodiny na to, najít na madridském letišti odjezd autobusu do Salamanky. Samozřejmě značení v tomto případě nebylo zrovna ideální, takže jsme párkrát zmateně pobíhali po letišti a hledali nějakou indicii. Nakonec jsme parkoviště autobusů našli úplně v zadním rohu letiště a na něm náš autobus, který nás těsně před půlnocí vysadil v Salamance.
Zdálo se, že cesta z autobusáku do bytu bude hračka, ale osud tomu chtěl, že nás asi chodník nečekaně zavedl do míst, kde jsme to nepoznávali. Překvapivě jsme zjistili, že se značením ulic si tu hlavu moc nelámou a některé ulice prostě neměly jméno. Zastavit se však s kufry a mapou na ulici znamenalo okamžitou pozornost kolemjdoucích, kteří se začínali připojovat s otázkami kam míříme a radami, pokud někdo nevěděl, hned zavolal dalšího, kdo šel kolem a tak vznikl celouliční problém, který se povedlo vyřešit, my se zorientovali a vytoužený byt našli. V mém případě, celá cesta trvala necelých 25 hodin.
